Nejhorší hotely mého života (a proč si je pamatuju víc než ty nejlepší)

Když hotel zanechá stopu hluboko ve vás, často to není stopa po masáži nebo zážitkové gastronomii. Jsou hotely, které si pamatujete navždy — jen ne z těch důvodů, které chtěli jejich majitelé.

V době, kdy se všechno musí blýskat, být instagrammable a hotelovým influencerem je de facto každý, kdo má účet na Instagramu a díru do zadku, mě jako člověka, který ten obor vystudoval, napadlo podívat se na hotely z opačného konce spektra. Ne z toho s výhledem na infinity pool, ale z toho s výhledem třeba na popelnice.

Za svůj profesní život jsem spal — dle střízlivého odhadu — v tisícovce hotelů po celém světě. Jen málo z nich ale zanechalo tak hlubokou rýhu do paměti (a občas i do pokožky) jako ty tři, o kterých bude můj článek.

Nejde o hotely krásné, inspirativní nebo hodné obdivu. Naopak. To, co mají společné, je jejich záhadná schopnost přežít na trhu navzdory všem zákonům hygieny, estetiky i zdravého rozumu. Jeden stojí v Pardubicích a jmenuje se Hacienda Ranchero. Druhý se tyčí jako betonový Titanic v Moskvě a nese jméno Cosmos. Třetí je na jednom z nejkrásnějších míst na planetě, kubánském Varaderu.

Zkušenosti mě naučily, že i hotel, do kterého už se nikdy nechcete vrátit, může ve vás zanechat nesmazatelný zážitek. A že místo pokojové vůně, vřelé recepce nebo snídaňového bufetu může rozhodnout splachovací mechanismus z roku 1963 nebo postel, která má paměť – ale ne ortopedickou, nýbrž traumatickou.

Hacienda Ranchero aneb Západ slunce nad rezavým výměníkem

Ročně strávím asi 100 nocí v hotelech svých klientů po celém světě, a tak je tomu už přes 25 let. Kategorie a kondice hotelů jsou různé, a zpravidla moje služby využívají investoři tehdy, když chtějí něco změnit. Takže často bydlím i během rekonstrukcí, převzetí nebo restartu.

Jako host jsem velmi tolerantní — a i když mému kritickému oku neunikne ani nepatrný detail, považuji za povinnost spolupracovat s investorem na nápravě všeho, co zjistím. Netýrám personál výčitkami a rozhodně netrávím čas stížnostmi či recenzemi, o jejichž hodnověrnosti vím své.

Dnes je to jinak. Dnes je mým klientem investor, který (zatím) žádný hotel nemá. A já jsem byl nucen využít booking.com. Našel jsem si ubytování v centru s hodnocením 8,9 z 10. Booking zároveň uváděl, že hotel je 700 metrů od hlavního nádraží. Ve skutečnosti jsou to ale tři kilometry vzdušnou čarou.

Dobře, projdu se. Mám jen batoh s notebookem a sportovního ducha. V recenzi se píše, že hotel má fantastickou polohu. To je pravda — protože abyste ho našli, musíte zapojit fantazii a projít neoznačenou pasáží. Naštěstí mě vede iPhone.

Check-in probíhá na baru mexické restaurace. Ale to mi nevadí – servírka je milá, a protože jsem ubytování už zaplatil, zvládne mě odbavit mezi nalitím nápoje a vytažením sklenic z myčky.

Na chodbě slyším hlasitější porno z vedlejšího pokoje, a to mě potěší – značí to, že wifi funguje.

Když přijdu do pokoje, hořce lituji, že jsem si tentokrát nevzal spacák. Postel je sice manželská, ale ustlané je jen jedno lůžko. Ušmudlaná, flekatá matrace je tenká a leží na dřevotřískové desce. Když ulehnu, mám pocit, že jsem na masážním stole.

Koberec je tak špinavý, že bych mohl vyhlásit soutěž, co všechno se tu asi odehrálo. Možná se na něm někdo narodil. Nebo zemřel. Možná někdo jiný někoho zplodil. Rozhodnu se nechodit bosý, nikdy, za žádných okolností.

Polštář připomíná menstruační vložku a já jen s nadějí doufám, že ne použitou. Deka pod tenkým povlečením je zvláštně kluzká. Další průzkum vzdávám.

Všude je prach a smrad. Což je vlastně dobře — metropolitní člověk je zhýčkaný a schází mu ryzí imunitní výzvy.

V recenzích se píše, že pokoje jsou čisté a provoněné. Jak je to možné, že?

Věříte ještě někdo recenzím?

Topení na rozdíl od televize funguje. Ještě že ta OSA dostala pokutu – tomuto podniku by autorské poplatky za TV přijímač fakt účtovali neoprávněně i u obsazeného pokoje.

Když usínám, slyším hlasitý zvuk vzlétajícího letadla, a tak si říkám: Aha, pardubické letiště je asi blízko. Jenže pak zjistím, že to není letadlo, ale vzduchotechnika z restaurace, která ústí asi metr od okna pokoje. Usínám s nadějí, že restaurace zavírá ve 22 hodin.

Ráno po horké sprše s tlakem vody připomínajícím období sucha ve východní Africe opouštím hotel. Když se večer vrátím, zjistím, že pokojská dnes můj pokoj nenavštívila a já, zhýralý marnivec, jsem jednorázové mýdlo nerozvážně vymydlil už ráno. No co. Mytí stejně není pro pleť moc zdravé, Anička Brandejs to psala.

Rozhodnu se vyzkoušet zdejší mexickou restauraci. Mám to jedno patro po schodišti a nechce se mi už nikam ven.

Obsluha je rychlá a milá – stejná servírka, která mě ubytovala, mi přinese filírovaný flank steak a lusky na slanině s jemně perlivou vodou. Steak je perfektní, šťavnatý – a strhující dojem udělaly lusky. Bylo to tak dobré, až jsem se zase zapomněl pomodlit.

Říkám si to přesně v momentě, kdy na talíři objevím velký černý chlup.

„Čí pak asi je a odkud se mi dostal na talíř?“ napadne mě. A hned začnu proklínat svou bujnou fantazii. Servírky být nemohl – je plavovlasá. Do rozjedeného jídla házím ubrousek, zaplatím i se zpropitným 400 a odcházím.

Ani se mi nechce zpět do pokoje, ale lokál se plní a pokud chci, aby se co nejdřív vypnula vzduchotechnika, neměl bych dlouho zaclánět.

Na pokoji projedu asi 40 zrnících kanálů. Hrají jen stanice Prima, ale každých pět vteřin nastane dvouvteřinový výpadek zvuku. Zpočátku je to zábavné – můžete si domýšlet chybějící slova. Ale brzy mě ten audiokvíz přestane bavit.

Zkusím Netflix, ale wifi to nedává, a tak si beru práci do postele. Do které skáču tak, abych žádnou holou částí těla nedotkl žádné části pokoje, která není bíle povlečená.

Lampička svítí tak slabě, že mám chvílemi strach, že jsem dostal oční zákal, před kterým mě maminka varovala už od osmnácti.

V koupelně, která je ve srovnání s pokojem čistá, je sice lepší světlo, ale nefunguje tam radiátor. A v péřovce se mi tam s knihou na WC nechce sedět.

A tak se rozhodnu, že se o tento zážitek podělím s vámi.

Je 21:38 a vzduchotechnika oněměla, na Prima Zoom začíná pořad o Hitlerovi a árijském deníku Völkische Beobachter, po kterém nepochybně usnu jako neviňátko.

Myslím na všechny své klienty, na hoteliéry, kteří s usilovnou péčí provozují krásné a čisté hotely, do kterých investují a jež mají někdy od bookingu.com úplně stejná hodnocení jako ten, do kterého se já jako host už nikdy nevrátím.

Hodnocení nejsou pravdivá. Stejně tak jako jsou lživé informace, které booking uvádí na svém webu.

Zdejší podnik je dokonce označen bookingem jako 2014 Award of Excellence.

Jste zváni.

Byli jste v kosmu? Já ano!

Další hotel, který se mi vryl do paměti jako odér zatuchliny do závěsu, byl legendární Hotel Cosmos v Moskvě. Už samotný název vzbuzoval očekávání – říkal jsem si, že když to není hotel pro kosmonauty, pak přinejmenším pro delegace z konference „Věda a budoucnost lidstva“. Jenže ono to bylo přesně naopak. Věda i budoucnost se tomuto místu vyhnuly obloukem, zato minulost se tu uhnízdila v každém centimetru kobercového vlákna.

Byl jsem v Moskvě na veletrhu a ubytování mi zajišťovala agentura, která krátce poté zkrachovala. Věděli proč. Ubytovali mě v dvacátém patře – údajně v dražší části. A od té doby nemám odvahu představit si, jak vypadají ta levnější patra. Možná tam hosté už ani nejsou, jen jejich stíny.

A teď pozor: na TripAdvisoru je tento hotel hodnocen jako 527. z 533 hotelů v Moskvě. Což znamená, že existuje jen šest hotelů v hlavním městě této smutné země, které byly podle uživatelů ještě horší. Někdo si dal tu práci tenhle skvost vybrat. Buď to byla neuvěřitelná náhoda, ale já jako buddhista to považuji za skrytý trest za některých minulých životů.

Můj pokoj měl výhled na město, na televizní věž Ostankino a výhodu, že okna nešla otevřít, takže jsem nemohl vyskočit a rozloučit se důstojně s touto planetou. A to je vlastně v Rusku relevantní bezpečnostní prvek – četl jsem totiž, že vypadnutí z okna je zde poměrně častá příčina úmrtí. Když vás nevyloučí z univerzity nebo nezatknou, otevře se vám okno. V Cosmosu nikoliv. Z bezpečnostních důvodů. Pro dobro státu.

Na posteli ležel přehoz, který – bez přehánění – páchl potem předchozích hostů. Dal jsem ho na chodbu dřív, než jsem do pokoje vůbec vnesl můj kufr. O chvíli později přišla pokojská a začala se mnou velmi civilně hovořit. Nerozuměl jsem všemu, ale zaslechl jsem cosi jako “západní hosté jsou čím dál divnější, nevím, co se vám na tak krásném potahu nelíbí, sama bych takový chtěla mít”. Usmál jsem se, jakože s ní souhlasím. Ve skutečnosti jsem se ale podivoval, že ta věc, co jsem vyhodil, ještě nemá nohy. Potah odnesla.

Noční stolek připomínal drobnější rakev, a když jsem otevřel zásuvku, byly tam papíry. Staré. Ruské. Psací stůl měl propálenou díru, kterou bych ještě pochopil, kdyby byla od samovaru. Ale byla to stopa po zániku popelníku.

Koupelna se ukázala být technickým skvostem – splachování zajišťovala dřevěná tyč v kulatém otvoru, připomínající vypínač, kterou bylo nutné silou zatlačit, načež se někde za stěnou překlopil kýbl vody. Zvuk splachování připomínal koncertní sólo na lavor a následné dopouštění systému znělo jako kolektivní močení armádní jednotky po večerce. Působivé. Autentické. Typické pro zemi, která měla vlastního kosmonauta dřív, než toaletní papír. Jurij Gagarin letěl do vesmíru v roce 1961. Toaletní papír se začal v Sovětském svazu vyrábět až v roce 1969.

Křeslo bylo tak proležené, že jsem si v něm představoval dožívajícího Gogola. Mou maturitní otázku. Zřejmě zde napsal svou poslední větu, než se rozpadl – nejspíš oba, Gogol i křeslo. Chodby hotelu byly tak zmatené, že bych bez GPS nikdy nenašel pokoj 2223. Naštěstí sousední pokoj měl ohořelé dveře, což mi sloužilo jako maják. Tam možná někdo kdysi vařil čaj – nebo si přál umřít rychleji.

Okna sice těsnila jako okno v ponorce z 50. let minulého století, ale přesto skrz ně občas proudil vzduch. Tak jsem mohl vnímat puls Moskvy, což byl eufemistický výraz pro hluk, smog a vzdálené sirény. Tedy věci, které člověk ve čtyřvězdičkovém hotelu běžně postrádá.

V noci jsem usínal s pocitem, že tohle není hotel, ale muzeum kolabující civilizace. V televizi běželo jen něco, co připomínalo starý záznam tanečního večírku z dob Brežněva.

Ráno jsem se pokusil najít snídani. Našel jsem pouze dveře s nápisem “Buffet”, za kterými byl stůl s hromadou nastrouhané zeleniny a tvarohu, který se leskl víc než moje čelo po třech dnech bez spánku. V místnosti voněl kopr, vařené maso a kysané zelí a káva chutnala jako vývar z nabíječek mobilních telefonů.

Odcházel jsem s myšlenkou, že jestli existuje ráj, pak by měl mít přesně opačné dispozice než Hotel Cosmos. Přesto ten pobyt považuji za cenný – už jen proto, že jsem přežil.

A dnes, když někdo říká, že v hotelu zažil něco opravdu hrozného, vždy se jen pousměju a říkám si: “Ale byl jsi někdy v kosmu?”

Já jo a mám na to potvrzení od dermatologa.

Brisas del Caribe – karibskej vánek, kterej mě sejmul

V životě existují hotely, kde člověk nedokáže usnout, protože ho něco trápí – svědomí, myšlenky, práce. A pak jsou hotely, kde nedokážete usnout, protože to objektivně nejde.

Brisas del Caribe ve Varaderu byl naštěstí jen jednonocovkou. Objekt, kvůli kterému jsem na Kubu přijel, byl ještě ve fázi hrubé stavby na sousedním pozemku, a tak jsem dočasně skončil tady.

Už po příchodu mi bylo jasné, že nejsem cílovka. Hotel slouží především jako party zona pro dvacetileté Kanaďany, jejichž hlavní zájmy zahrnují taneční muziku, rum a tělesný kontakt ve všech skupenstvích. Vítá vás vůně: doutníků, rozšlapaných limetek a mátové zubní pasty.

Pokoj měl výhled na moře. Pokud tedy člověku nevadí souložící páry na balkonech. Každý má jinou představu o romantickém večeru — já si ho představuju bez rytmického hekání ve stereu, zatímco se snažím nastavit wifi.

Když jsem se uložil ke spánku, zjistil jsem, že mezi matrací a polštářem je volně položený drát do televize. S odhaleným koncem. Před smrtí mě zachránilo pouze to, že na Kubě je jen 120 voltů. Paráda. Jako zážitek z výstavy technických kuriozit: „Toto je smrt, ale v přívětivější voltáži.“

Nezhasnul jsem. Jednak proto, že jsem nechtěl být obviněn z voyeurismu, jednak proto, že švábi mají respekt ke světlu. Pokud je tma, berou si pokoj zpět. Pokud svítíte, drží se stínů. Dávali mi prostor. A já jim ho rád nechal.

Celou noc jsem čekal na ráno. A ráno přišlo. Byl jsem vzhůru, i když jsem nespal. Některé hotely vás prostě nabijí energií. Doslova. Drátem do krku.

Naštěstí jsem další noc trávil už jinde – v hotelu, kde nebyli Kanadští party animals, švábi, ani dráty s ambicemi.

Ale Brisas del Caribe mi zůstane v paměti. Ne jako místo odpočinku. Ale jako živý happening nízkonapěťového hazardu, tropického erotismu a entomologického teroru.

Epilog

Pokud vás někdy přepadne touha na trip do minulých životů…

…stačí si rezervovat pokoj v některém z těchto tří zařízení. Není třeba ayahuasky, holotropního dýchání, regresní terapie ani hypnotizéra – stačí booking.com a silný žaludek.

Zažil jsem tam všechno, co se v normálním hotelu považuje za důvod k reklamaci – a tady to byl standardní balíček. Po této zkušenosti jsem hluboce přesvědčen, že wellness může znamenat i „být prostě jen někde jinde, hlavně ne tady“.

A často, když s investory nebo hoteliéry řešíme, jak se odlišit od konkurence, jak vytvořit nezapomenutelný zážitek, jak zanechat dojem, vzpomenu si právě na tyto tři hotely.

Protože teda ten dojem zanechaly. Nesmazatelnej.

Až příště budete číst recenzi se slovy „i přes to má hotel své kouzlo“, „za tu cenu fajn“ nebo „některé postele byly docela pevné“, vzpomeňte si na mě. A raději si přibalte spacák, čelovku a sprej na šváby.

Ne všechny cesty vedou do ráje. A některé noci si zapamatujete, i když jste vlastně vůbec nespali.