Záznam z telefonického rozhovoru, kde probíráme nejen kariérní změny, ale i osobní transformace, které mohou vést k nečekaným a vzrušujícím novým začátkům. Lenka se na mě obrátila den před Vánoci před pěti lety, v době, kdy byla na velké životní křižovatce.
Nyní, několik let poté, právě v čase čtvrtého adventu, kdy má za sebou úspěšnou kariéru v karibských vlnách, s námi sdílí své zkušenosti a radosti nového života.
Příběh Lenky je inspirací pro každého, kdo uvažuje o změně a hledá odvahu vykročit novým směrem. Tento vánoční příspěvek na blogu by měl být inspirací nejen pro ty, kteří hledají poklad, ale i pro někoho, koho okolnosti semlely jako Lenku. S jejím dovolením sdílím její příběh, ale z důvodu zachování soukromí a respektování jejího současného života v nebudu zveřejňovat její fotografii.
Milan: Lenko, v době, kdy jsi mě kontaktovala, procházela jsi složitým obdobím ve svém osobním i profesním životě. Bylo to přesně před covidovým šílenstvím, můžeme se do té doby vrátit?
Lenka: Dlouho ticho.... No, tak jo. Bylo to jako v tom filmu Adéla ještě nevečeřela, scéna v hotelu Paříž. Jako kdyby mi někdo vytáhl koberec pod nohama, víš takový ten běhoun na dlouhé chodbě. Najednou jsem byla na podlaze v nehezké poloze a sama proti všem, a přestože jsem měla spoustu zkušeností, nikdo nebral v potaz mé schopnosti, jen můj komplikovaný vztah s bývalým šéfem.
Milan: To muselo být opravdu těžké, bez ohledu na "délku chodby", pro dámu jakou jsi dost nekomfortní. V té době jsem pracoval na částečný úvazek v Národním registru kvalifikací, tvořil první kompetenční modely. U vás ve firmě jsem si zkoušel nějaký model a díky tomu jsme se dostali k pracovní psychodiagnostice, se kterou přes dvacet let pracuju. Jak ses rozhodla využít šanci, kterou ti psychodiagnostika nabídla?
Lenka: Když jsi mi dal tu sedmnáctistránkovou zprávu, najednou jsem měla něco konkrétního, co mi potvrdilo, kde vlastně stojím a co všechno umím. Všechno to bylo srozumitelné a na jednom místě. Byla jsem připravena hledat něco, kde bych mohla využít své kompetence, jen jsem nevěděla, za jaký konec to uchopit a ty jsi mi otevřel dveře do úplně nového světa. Já jsem si tenkrát přeložila do angličtiny tu část, které mě popisovala a to byl základ motivačního dopisu. No a ty jsi psal v té době kompetenční model pro lodní společnost, tak mě to inspirovalo.
Milan: Ale to byla ta globální agentura, která sháněla lidi pro zaoceánské lodě. Mohli tě poslat kamkoliv. Proč ses rozhodla, že se přihlásíš? To byla náhoda?
Lenka: Nic není náhoda. Přemýšlela jsem o práci v cestovním ruchu, vystudovala jsem to i když jsem se tomu nikdy přímo nevěnovala. Když jsem slyšela o té možnosti, bylo to jako volání moře. A všechno, co jsem se dozvěděla o sobě z diagnostiky, mi dalo tu odvahu to zkusit. I když jsi tenkrát říkal, že teda to "déčko*" je dost hrozný. *Poznámka: "déčko" bylo označení podporovatelského temperamentu v tehdejším starém systému, který pod dvaceti letech nahradil systém nový. Ten už používá přátelštější terminologii, protože je určen veřejnosti.
Milan: To jsem určitě takhle neřekl, to by mě strach z déček nedovolil. Déčko neni hrozný, je dobrodružné, praktické a akční. Takže teď už pracuješ na lodi. Jaké to je, změnit životní dráhu a najít nový směr na tak neobvyklém místě?
Lenka: Každý den je dobrodružství, to se taky v té tvé diagnostice psalo. Práce na lodi mi umožňuje setkávat se s lidmi z celého světa, občas na docela osobní úrovni a doslova každý den se učím něco nového. Já mám týmy, kde je třeba 12 lidí a každý je z jiné země a je to úplně jiný život a jsem za něj nesmírně vděčná.
Milan: To zní jako skvělý nový začátek, Lenko. Jaké plány máš do budoucna na lodi?
Lenka: Plánuji zůstat na moři a prohloubit své znalosti v oblasti hospitality a managementu. Mám za sebou pár kurzů, firma mi umožňuje studium a po každém modulu se mnou šéfové probírají, co bych mohla ještě dělat navíc, když už do mě investovali. Zrovna během Vánoc budu připravovat přihlášku do speciálního tréninku leadershipu. Firma má kancelář ve Švýcarsku a spolupracuje s dvěma vysokými školami, máme studenty na praxích. Chopila jsem se dramaturgie zábavních večerů v osmipatrovém lodním baru a to je přesvědčilo.
Milan: Lenko, už jsi prožila troje Vánoce v Karibiku. Nestýská se ti po klasických českých Vánocích?
Lenka: Zatím se mi nestýská ani trochu. Víš, když jsem šla na moře, byl to vlastně útěk. Přerušila jsem všechny vztahy, co jsem měla, a vrhla jsem se do neznáma. Jsem mezi kolegy výrazně starší, ale to mi dává jiný pohled na věci. A co se Vánoc týče, ano, je to jiné, ale má to své kouzlo. Už si to tu užívám, vždyť jsem se stala Food and Beverage Managerkou na lodi pro tisíce pasažérů. To je něco, co bych si nikdy nedokázala představit.
Milan: Obsluhuješ někdy?
Lenka: I když bych nemusela, ráda pomáhám svým týmům na různých palubách. Víš, na palubě je to vždycky trochu jinak než na pevnině. Pošlu ti video, abys viděl, jak vypadá všední den plavby. Je to jako nekonečná novoroční oslava - všichni tančí, smějí se, hudba hraje. (Pak jsem od kolegyně dostal pár videí a pochopil jsem, o čem Lenka mluví).
Milan: Jaké situace jsi nečekala, že budeš muset řešit na lodi?
Lenka: Nikdy jsem nečekala, že budu muset řešit takové množství různorodých kulturních a jazykových nedorozumění. Každý den je fakt výzva koordinovat tým, který se skládá z lidí z celého světa, a zároveň udržet hosty spokojené. Teď jsme měli situaci, kdy si náš VIP host z Japonska stěžoval na to, že sushi, které podáváme, není autentické, podle jeho standardů. My to samozřejmě máme perfektní. Musela jsem velmi citlivě vyřešit tento spor a nakonec jsme zorganizovali speciální večer, kde jsme pozvali jím doporučeného renomovaného sushi mistra z jiné naší lodi, aby ukázal, jak se tradiční sushi připravuje. To nám pomohlo nejen vyřešit stížnost, ale také vzdělali jsme naše kuchaře a poskytli unikátní zážitek pro všechny naše hosty. Tato zkušenost mi ukázala, jak je důležité být flexibilní a otevřený učení se novým věcem, aby se zaručila spokojenost a pohoda na palubě.
Milan: Kolik cestujících bývá na takové lodi?
Lenka: Na naší lodi bývá obvykle kolem 3000 cestujících. Je to malé město na moři, s vlastními pravidly a dynamikou.
Milan: A kde jsi vlastně "doma"?
Lenka: Vlastně si teď začínám říkat, že domov mám v Miami. Můj přítel je odtud, a před pár týdny mě požádal o ruku s krásným prstenem. Úplně jak ve filmu, akorát teda jsem to fakt nečekala, takže jsem byla zaskočená. Pořád jsem počítala s variantou, že se budu muset vrátit. Nemám občanství, ale to se teď změní a já teda vlastně budu jako žít v pohádce naprosto legálně.
Milan: Jak teda vypadá tvůj všední pohádkový den na lodi?
Lenka: No abych pravdu řekla, ona to je spíš taková reality show, než pohádka. Život na lodi je neustálý pohyb, ale jako fakt neustálý. Neliší se v základu od toho života poersonálu třeba někde v rezortu u moře, což dobře znáš. Když nepracuji, snažím se užít si vybavení lodi, jako jsou fitness centra, bazény, a různé společenské akce.
Milan: A jak trávíš čas, když nejsi na palubě?
Lenka: Když jsem na břehu, trávím čas s přítelem, který je instruktorem pro kapitány jachet. Společně si užíváme pevninských radostí, když máme čas. Teď jsme byli na výstavě Basel, dostal od klienta pozvánku, viděla jsem tam obrazy za miliony a vyvenčila nové šaty.
Milan: Co tě na tomto životním stylu nejvíce baví?
Lenka: Nejvíce mě baví neustálé objevování, mám ráda nové věci. Každá plavba je dobrodružství a každý den se můžu setkat s něčím novým a to v zásadě a zejména i když nechci. Udržuje mě to ve střehu a dává příležitosti uspokojit ty mé dobrodružné chutě.
Milan: Zpátky k práci. Setkala ses v praxi s kompetenčním modelem, který jsem tenkrát připravoval? Jak ti to pomáhá v práci a jak to pomáhá tvým podřízeným?
Lenka: Ano, setkala, a musím říct, že to bylo jako když najdeš poslední dílek puzzle přesně tam, kde jsi ho nečekal - třeba pod gaučem! Od té doby se určitě dost vyvinul, je to živý materiál. Díky modelu líp rozumím, co od každého mohu očekávat, a oni to také ví, řekla bych že se ušetří dost času a každý ví, jaké kompetence právě on potřebuje ke své práci, takže místo aby se plahočili po palubě jako ztracení piráti, pracují efektivněji. Zejména v nižších pozicích. Zjistila jsem, že lidi potřebují vědět co mají dělat a jaký je očekávaný výsledek. Když to neumíš, tak tě to naučíme. Nikdo nemusí dovednosti a kompetence předstírat, jak to znám z předchozích prací.
Milan: A jak to podle tebe souvisí s plánováním směn?
Lenka: To je na moři ta nejzábavnější část! Když víme, kolik FTE (Full-Time Equivalent) potřebujeme pro každou směnu, můžeme to plánovat jako šéfové. Já musím kyužít každého na palubě, aby mi tam nejeli lidi zbytečně a přitom musím dodržet jejich kontrakt. Nejenže to zajišťuje, že máme všechny pozice pokryté, ale také, že nikdo není přetížený. Je to jako hrát Tetris s lidmi.
Milan: Můžeš mi povědět více o položkách, které nabízíte, zejména o těch nejdražších vínech na vašem baru? A jak je to s all inclusive službou a spropitným na lodi?
Lenka: Samozřejmě, to je velká část mé práce. Naše nabídka vín je opravdu široká a zahrnuje vína z celého světa, ale specializujeme se na ty, které jsou trochu výjimečné. Máme v nabídce třeba vintage Château Margaux nebo exkluzivní Screaming Eagle, která jsou pro opravdové znalce. Tyto lahůdky jsou samozřejmě dražší, ale pro naše hosty, kteří preferují luxusní zážitky, jsou často vyhledávanou volbou.
Co se týče all inclusive, naše lodě nabízejí různé balíčky, které mohou zahrnovat vše od jídel, nápojů až po zábavu a exkurze. To znamená, že hosté mohou využívat většinu služeb na palubě bez dalších poplatků. Tím se odstraní stres z neustálého placení za každou drobnost, což hosté velmi oceňují.
Spropitné je často diskutované téma. Naše politika je taková, že spropitné je již zahrnuto v ceně plavby, což znamená, že hosté nemusí přemýšlet o tom, kolik a komu dávat. Toto rozhodnutí odebere další vrstvu starostí a umožňuje hostům, aby se plně ponořili do své dovolené. Nicméně, pokud se chtějí někomu zvlášť odvděčit za vynikající službu, jsou samozřejmě vítáni přidat další spropitné podle svého uvážení.
Milan: A přidávají ho?
Lenka: Ano, přidávají. I když spropitné je zahrnuto, mnoho hostů si přesto přeje vyjádřit osobní poděkování za služby, které přesahují jejich očekávání. Často vidíme, že hosté dávají extra spropitné číšníkům, barmanům, nebo třeba pokojovým službám. Je to způsob, jak ocenit osobní přístup a vynikající péči, kterou náš personál poskytuje.
Milan: Bylo to tak vždycky?
Lenka: Ne vždy. Kultura spropitného se na palubách lodí vyvíjela. Dříve bylo spropitné považováno za samozřejmou součást cestování, a čekalo se od lidí, že budou dávat spropitné za každou službu. To byl docela stres, protože ne každý byl se zvyklostmi obeznámen. V některých kulturách se to prostě nedělá. Postupem času, jak se lodní společnosti snažily o zjednodušení a zlepšení zážitků pro hosty, začaly zahrnovat spropitné přímo do cen balíčků all inclusive. To umožnilo hostům užívat si plavbu bez starostí o další platby. Ale i přes tyto změny mnoho lidí stále preferuje dát něco navíc, když cítí, že služba byla opravdu výjimečná.
Milan: Lenko, když jsem se domlouvali, napsala jsi, že seš holka z vesnice třicet kilometrů za Prahou a teď jsi na obří lodi. Jak jsi to myslela, propč jsi to zmínila a přinesla jsi něco jedinečného z tvého domova?
Lenka: Milan, když se nad tím zamyslím, tak ano, myslím, že jsem přinesla kus svého domova do této práce. Pocházím z místa, kde každý zná každého a kde máme k sousedům blízko, a to se snažím přenést i do mého pracovního prostředí. V hospitality oboru je klíčové být osobní a přátelský, což mi přirozeně jde díky mému původu.
Jedinečné, co jsem sem přinesla, je asi schopnost vytvářet silné, téměř rodinné vztahy s členy týmu i s hosty. Na vesnici se vždy dbá na to, aby si lidé vzájemně pomáhali a měli k sobě blízko. Tuto filozofii jsem aplikovala i zde. Snažím se, aby se každý na palubě cítil jako doma, bez ohledu na to, odkud pochází nebo jaké má zázemí.
Také jsem přinesla tradiční českou pohostinnost – když organizuji večery pro VIP hosty, ráda do menu zařadím něco z české kuchyně, aby to bylo opravdu speciální. Mnoho hostů je zvědavých na nové chutě a moje české speciality často vyvolávají zajímavé konverzace o kultuře a tradicích.
Celkově bych řekla, že mé vesnické kořeny mi daly schopnost být zemité a autentické, což v této často umělé a "fancy" atmosféře působí osvěžující a přitažlivě.
Milan: Blíží se Vánoce, Lenko, nemohu se nezeptat, co českého tedy bude na tvých palubách?
Lenka: Byl bys překvapen, jak mnoho jídel z různých koutů planety je podobných těm našim, jen se jedí s jinými přílohami. Například bramborový salát, který je u nás tak oblíbený během svátků, je něco, co se dá kombinovat s mnoha tradičními jídly z celého světa. A řízky? Ty jsou téměř všude, jen místo vepřového či telecího mohou být kuřecí. Kapry v Karibiku nemáme.
Mimochodem, s prvními Vánocemi na lodi mám spojenou docela nepříjemnou příhodu. Rozhodla jsem se zapálit českého vánočního františka v kajutě, ale použila jsem zátku od karibského rumu, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Zátka se s tim františkem proškvařila až do stolku a já nechtěně spustila požární alarm! Byla to situace plná napětí, ale nakonec se na to dneska dá i s úsměvem vzpomínat. A co víc, od té doby mám příběh, kterým bavím hosty při vánoční večeři.
Milan: Lenko, myslíš, že bych se jako pasažér na tvé lodi mohl nudit? A jako posádka můžeš někdy odpočívat?
Lenka: Nudit? To slovo v našem slovníku na palubě neexistuje! Máme toho tolik, co nabídnout, že bys měl problém stihnout to všechno. Kde začít? Máme několik saun, fitness centrum vybavené na špičkové úrovni, a wellness centrum, kde si můžeš dopřát masáže, které tě úplně omladí. Pak tu máme bazény, vířivky, kina, divadla, knihovnu, a samozřejmě nespočet bister a restaurací s kuchyněmi z celého světa.
Jak taková dovolená nejčastěji probíhá? Vstáváš kdy chceš, snídaně až do oběda, pak si vybereš aktivitu na zbytek dne. Můžeš se zúčastnit kurzu potápění, jógy, nebo třeba kurz vaření. Mimochodem, měli jsme tady instruktorku jógy ze Slovenska. Večer tě čekají show, koncerty, tematické večery pro padesátníky, co ujížděli na osmdesátkových hitech nebo můžeš jen tak posedět na palubě a kochat se výhledem na moře pod hvězdami.
Milan: Kde nastoupím na loď? To je jednoduché, přijdeš k nám na terminál B v PortMiami, a tady to začne. Z Miami můžeme zamířit na Bahamy během jednoho dne, nebo pokud máš chuť na delší plavbu, můžeme do týdne objevit východní Karibik.
A jestli mám někdy volno? Samozřejmě, i pirátky potřebují odpočinek! Mám volno pravidelně a většinou to trávím prozkoumáváním míst, kam zrovna kotvíme, nebo relaxací s přáteli a samozřejmě, když jsem na Floridě, tak trávím čas s mým přítelem.
Jsem jako Pirátka z Karibiku, která našla svůj poklad. Není to truhla plná zlata, ale něco mnohem cennějšího, skvělou a smysluplnou práci, úžasný tým a přítele, který je pro mě takovou kotvou v moři.
Jak Lenčin příběh ukazuje, poklad může být pro každého něco úplně jiného. Pro někoho je to kariérní úspěch, pro jiného nové přátelství, nebo láska, která se rodí na nečekaných místech. Co mají ale společné všechny tyto poklady je cesta, kterou musíme ujít, abychom je našli. Dost často je to cesta plná nejistot a někdy i dost nepříjemných překážek. Ale právě tyto zkušenosti nás formují a činí nás silnějšími a rozhodnějšími. Už mám v hlavě další dvě české adeptky na rozhovor, tentokrát z opačného konce světa, než je Florida.
Jsem rád, že mohu být součástí takových projektů, které lidem pomáhají objevit jejich "osobní poklady", nebo se dokonce sami stávají pokladem v jejich životech. Jeden úžasný projekt s ambicí být pokladem vzniká hodinu a půl autem od Prahy, na břehu Orlické přehrady, ve kterém bude vedle obligátního wellness a bazénů naprosto unikátní objekt zábavy budoucnosti. A já mám opět štěstí být u toho.
Každý takový příběh je pro mě inspirací a připomínkou, že největší hodnoty někdy najdeme tam, kde bychom je nečekali. Ať už je váš poklad jakýkoliv, věřím, že cesta za jeho nalezením stojí za to.
Děkuji vám, že jste dočetli tento vánoční článek až do konce. Přeji vám, aby byly vaše Vánoce plné klidu, radosti a nových inspirací, ať už vaše poklady leží kdekoli. Veselé Vánoce!
Comentarios