O podceňovaných výhodách selhání

O neúspěchu, startupech a falešných géniích

…a proč by se věda o selhání měla učit dřív než integrály

Zrovna když jsme takhle v úterý večer seděli nad nejzásadnější smlouvou za posledních dvacet let. Nad smlouvou, která mohla rozhodnout, jestli se z našeho startupu stane světlo na konci tunelu, nebo jen další puntík ve složce nápadů, který zůstaly v šuplíku.

Tak zrovna v tu chvíli mi zazvonil telefon.

Vážně, můj život má prostě smysl pro timing.

Volala mi dlouholetá přítelkyně Jitka. Kromě toho, že je koučka, je to životní svědkyně několika mých křižovatek, která se vždycky ozve přesně v tu pravou chvíli. Poté, co jsme probrali, kdo se jak máme a co děláme, tak mi říká: „Ve čtvrtek mám mám na Hradčanech workshop o neúspěchu. Dělám ho s autorem knížky o imposter syndromu. Uvolnilo se mi místo. Nechceš přijít?“

Což teda znělo jako kdyby mi v půlce výšlapu na Mont Blanc někdo nabídl přednášku o ztracený rovnováze.

Ale no tak jo, řekl jsem.

(Mimochodem, právě vrcholí něco, o čem jsem snil přes dvacet let a o co jsem stejně dlouho nemotorně usiloval. A přesně v ten okamžik mě přepadl pocit, co když to nedotáhnu? Co když si to nezasloužím? Co když ten produkt, ten projekt, je skvělej, ale co když já nejsem. Ten pocit má svý jméno, říká se mu imposter syndrom. A upřímně, dal by se patentovat jako vnitřní hlas, který vám připomene všechny drobné chyby, které nikdo jiný nevidí, zato vy je máte na billboardu.)

Na workshopu jsem poprvé viděl pět typů impostera vypsaných černé na bílém. A pak jsem si udělal test. Můj výsledek? Tři z pěti.

• Sólový bojovník, protože spolupráce je krásná věc, ale práce do noci bez pomoci ještě krásnější.

• Přirozený génius, protože když mi něco nejde hned napoprvé, beru to jako důkaz, že jsem selhal. Místo toho, abych pochopil, že někdo jinej třeba trénoval, zkoušel to stokrát a tak.

• Expert, protože mám pocit, že pokud si nenastuduju všechno, co bylo kdy napsáno a řečeno o tématu, nemám právo se k tomu vyjadřovat.

Mezi účastníky bylo 14 lidí. Nikdo z nich nebyl neúspěšný podvodník. Naopak, byli to výjimeční lidé ve svých oborech i v tom, jak přistupují k životu. A asi právě proto, že o sobě pochybovali a byli ochotní o tom mluvit, byli mi sympatičtí. Byli dokonce ochotní se i vyfotit!

Cvičení 5× proč (aneb jak jsem zrušil firmu)

Jedno ze cvičení mě zasáhlo víc, než bych čekal, jmenovalo se nejméně 5× proč.

A když jsem se tím prosekal, zjistil jsem, že jsem nedal firmu zlikvidovat proto, že nás jeden ze společníků nebyl fér, jak jsem si původně myslel. Ale protože jsem si uvědomil, že jsme neměli stejné hodnoty. A že jsem si taky uvědomil, že nechci ztrácet čas v prostředí, kde se na hodnotách nedá stavět. Pryč z takových firem a vztahů.

A možná ještě důležitější bylo to, co jsem si uvědomil vzápětí, že nejde o to, kdo byl špatný, ale že jsme nebyli sladění. A to stačí. Ne každé „selhání“ potřebuje padoucha. Někdy stačí, že se každej dívá jinam.

Bylo to poprvé, co jsem zažil nějaký kurz, kde se neúspěch neomlouval, ale analyzoval. Kde nikdo neříkal „to nic, to se příště povede“, ale spíš „co jsi z toho pochopil?“

Neúspěch je neprávem tabu a přitom chutná jako úleva!

Uvědomil jsem si, že imposter syndrom vlastně ani není nepřítel. Je to spíš hlas v hlavě, který nechce, abyste usnuli na vavřínech. Že když mě pochválí klient a já odpovím „děkuju, ale…“, tak si to „ale“ můžu strčit za klobouk, protože jsem mu tu zpětnou vazbu hodil pod nohy.

A že každý neúspěch, který jsem kdy zažil, byl trénink na to, abych mohl stát za něčím, co má smysl a přitom se nebál říct: možná to ještě není dokonalé, ale je to moje. A stojí to za to.

A pokud bych měl napsat referenci na ten workshop a shrnout jednou větou (nebo teda maximálně třema větama), řekl bych:

Věda o selhání by se měla učit povinně. Před maturitou. Nejpozději. Klidně místo chemie, protože rozdíl mezi ethanolem a metanolem se dá poznat čichem, ale rozdíl mezi selháním a vývojem třeba až po několika letech. Tenhle workshop byl megaužitečný.

A jak bych jednou větou řekl, že poznáš, že máš imposter syndrom?

Když ti někdo zatleská, a ty se rozhlédneš, komu ten potlesk doopravdy patřil.

Děkuji Jitce Ševčíkové a prof. Josefu Hynkovi a tady je odkaz na workshop.