Velmi často mě oslovují majitelé hotelů s prosbou o pomoc. Ve svých slovech mají jasno: "Zkusili jsme už všechno možné a stále se nedobrali k efektivitě či kýženému cíli."
Jednou z prvních otázek, kterou jim pokládám, je o jejich otevřenosti ke změnám. Odpověď zní téměř unisono: "Změníme cokoliv, jen ať to funguje." Zdá se, že touha po zlepšení je silná, avšak realita bývá často jiná.
Když předložím smysluplný plán změn podložený klíčovými ukazateli a jasně definovanými podmínkami pro jejich plnění, mnohdy vidím na tvářích klientů váhání. V ten okamžik sice jasně vidí, co by měli měřit a jak a s čím porovnávat, ale zároveň čelí nutnosti provést skutečné změny, a i když dříve prohlašovali, že jsou otevřeni jakýmkoli inovacím, ve skutečnosti se ukazuje, že ochota adaptovat se není tak velká, jak původně deklarovali.
Tento fenomén není ničím neobvyklým. Změna je vždy náročná, a to nejen v hotelnictví. Vyžaduje nejen finanční investice, ale i mentální přizpůsobení a často i posun zažité kultury v rámci celé organizace. Vzhledem k tomu, že tuto činnost dělám pekelně dlouho, jsem s klienty ve spojení a ověřuji si, do jaké míry jsme se svými odhady a simulacemi trefili.
Moje prognózy z dlouhodobého pohledu bývají správné, což každý z klientů po čase potvrdil, i když v danou chvíli se jim zdály neskutečné ve světle závažných změn, které jsem doporučoval. Majitel hotelu Central Park Flora v Olomouci je na KPI, které jsem před lety modeloval. Zmínil se teprve nedávno, že o nich často pochyboval.
Například, jeden z klientů, Mgr. Tomáš D, ředitel, mi po několika měsících napsal: "My bojujeme celkem zdatně a dobrým výsledkem. Dokonce se už probouzí i gastro. Jsem spokojený. Jdeme v duchu vašich předpokládaných čísel, což nechápu, že se může dít. Vzali jsme dvě nové recepční. Mám radost. Makáme a nese to ovoce. Jen lidi občas pindaj, že je to víc práce. Ale jde vidět, že jsou rádi, že jsme to zvládli."
Po určité době, kdy jsou změny implementovány a první výsledky začínají být viditelné, majitelé uznávají, že obavy byly zbytečné a že změny měly smysl už na začátku.
Největší překážkou nebývají externí faktory, ale naše vlastní omezení a strach ze změny. Jakmile pochopíme, že otevřenost ke změně je klíčová pro dosažení úspěchu, stává se cesta k němu mnohem srozumitelnější a méně strašidelná.
V oblasti změn, ať už osobních či profesních, mám již několik let zkušeností s navigací a facilitací procesů transformace. V praxi využívám řadu aplikací, které pomáhají odhalit, k jaké z fází změn máme jako osobnosti nejblíže, a které fáze představují pro nás výzvu.
Tento nástrojový arzenál mi umožňuje nejen lépe pochopit dynamiku změn, ale i efektivněji vést jedince i týmy k úspěšnému přizpůsobení se novým realitám. Ale všechno to začalo už dávno před tím.
Občas si nechceme připustit, že je potřeba udělat změnu. Místo toho čekáme na nějaký zásadní impulz, modlíme se, aby se věci zlepšily samy od sebe, nebo si dokonce namlouváme, že všechno je v pořádku, i když ve skutečnosti není.
Ale co když ten impulz nikdy nepřijde? Co když se situace nezlepší, ale spíše se zhorší? To jsou okamžiky, kdy musíme shromáždit odvahu a zpochybnit a změnit náš dosavadní přístup, abychom mohli začít znovu.
Jako malý kluk jsem ve čtvrté třídě základní školy prožil svůj vlastní „Velký třesk“, když táta, ne teda úplně s povahou vizionáře, ale spíš se zarputilým pragmatismem, který důsledně vyžadoval pořádek, roztrhal můj sešit na zeměpis na kousíčky a rozsypal je po podlaze jako oslavu chaotického vesmíru. Říkal něco o bordelářském lajdákovi a že to zkusí nejdřív po dobrém, případně to ze mě vymlátí.
Moje první reakce? Mix zklamání a údivu, že se dají sešity použít i na jiné účely než jen na psaní. Táta to viděl jinak – jako lekci v pořádku a struktuře. On ve snaze donutit mě dělat věci pořádně, zničil mou ledabylou záznamovou činnost, bylo to v pololetí a my už jsme probrali asi 15 zemí. „Začni znovu, a tentokrát to udělej pořádně,“ řekl mi, zatímco já si sbíral zbytky svého geografického světa.
Já, ještě malý, ale už tehdy idealista, jsem se díval na tu hromadu papíru a přemýšlel, jestli je možné, že můj otec právě založil nový školní předmět a sice apokalyptický zeměpis. Myslím, nebo vlastně jsem si docela jistý, že jsem ho v duchu obdařil mnoha nelichotivými přívlastky.
Ale jak jsem se brzy naučil, každá katastrofa má svůj smysl. Táta mi pomohl sešit znovu napsat, ale tentokrát s vlajkami států vystřiženými z fotbalového katalogu v úvodu každé dvoustránky, která byla věnována jedné zemi. Pod vlajkou každé země jsem pak musel zaznamenat klíčové informace o celé zemi, hlavní město, měnu, zřízení, počet obyvatel, rozlohu, což byl můj první kontakt s konceptem, který o dvacet let později ovládl internet pod názvem Wikipedia. Každá země měla dvě stránky.
Možná jsem v té době neocenil, co se odehrává, ale když můj sešit na konci roku skončil u učitelky Machytkové jako příklad pro ostatní, došlo mi, že občas není tak špatné začít úplně od "znova". Vytvořil jsem si návyk a přestal jsem se bát změny.
Ne, že bych se chtěl stát masochistou, který si užívá akademické destrukce, ale zjistil jsem, že v některých situacích může být totální reset to nejlepší, co můžete pro svůj intelektuální rozvoj udělat.
A právě tato filozofie mě doprovází dodnes. Občas, když cítím, že něco nejde podle plánu, říkám si: „Co by se stalo, kdybych to prostě roztrhal a začal znovu?“ Trhám často.
Nedávno jsem tento přístup uplatnil ve velkém, když jsem roztrhal celou firmu. Ano, doslova. Zjistil jsem po dvaceti letech, že některé procesy a systémy ve firmě už zastaraly natolik, že jejich oprava vyžaduje obrovské úsilí. Jeden ze společníků ale nechtěl na obnově pracovat a raději prodával prototyp práce těch, kdo se naopak o modernizaci pokoušeli. Bez jejich vědomí. Zjistil jsem to úplnou náhodou. I když jsem tušil, že náš byznys model má trhliny, tohle jsem nečekal. V tu chvíli mi došlo, že je čas "sešit roztrhat", sjednotit hodnoty a začít psát od úplného začátku. Od nuly, jinak, lépe, ale s nabytými zkušenostmi.
Tento přístup se netýká jen malých osobních projektů. Ve větších měřítcích, jako je řízení celých firem, často vidím, jak lidé opakovaně používají stejné procesy a metody, přičemž se diví, že jejich výsledky jsou čím dál horší, přesto zoufale doufají v zlepšení. A přesto si netroufají na ten zásadní krok – roztrhat sešit a začít znovu. Raději vymyslí zástupné důvody a je pravda, že lidská schopnost generovat výmluvy je obdivuhodná. Někdy je prostě třeba nechat je, aby pokračovali ve své cestě, i když víte, že to dělají špatně, protože ne každý má odvahu pro restart. Takovým manažerům a firmám nezbývá, než popřát hodně štěstí, protože jej budou potřebovat.
Takže ať už je to sešit, metoda práce nebo společnost, občas je prostě nutné vše roztrhat a začít nanovo. Možná to není návod pro každého, ale funguje to skvěle. Možná příště, když se něco nepovede podle vašich představ, zkusíte to také. Jen si pamatujte: není třeba čekat, až to udělá někdo jiný.
Někdy je lepší vzít věci do vlastních rukou a jednoduše... trhat! Ač to tehdy tak nevypadalo, dnes jsem tátovi za tuhle lekci vděčný.
Comments