o transformaci kokota

Honzu Vlachynského jsem poprvé potkal před dvěma lety
na konferenci Travelcon v Budějovicích, kde jsme my dva měli společný panel pro hoteliéry.

​Já jsem na něm přednášel o tom, co to znamená standardizace služeb, jak je důležitá a Honza o tom, že standardy jsou na hovno
a že bychom se na ně měli úplně vysrat. 
 
Sdílel jsem zkušenosti z rozjezdu městských i turistických hotelů, resortů a restaurací na desítkách míst u nás i ve východní Africe.

Dostali jsem se k tomu, jak jsem vedle práce v korporaci založil firmu
na dovoz oblečení a jak jsem ji prodal, jak jsem s kolegy založil český Institut pro pracovní psychodiagnostiku a vytvořil jsme nejlepší český měřící nástroj talentu a předpokladů.

Honza se podělil o jedinečné zkušenosti z rozjezdů a hlavně růstu unikátních podniků jako brněnského baru, který neexistuje, koktejl baru Super Panda Circus, Baru slast, hotelu Anybody a stánků
s Turbomoštem.
Bylo to skvělé, zaujal mě jeho přístup nahlížet na věci z opačného konce, než 99% manažerů a od té doby jsme v kontaktu.

Honza byl taky mezi prvními, na koho jsem si vzpomněl 13. března letošního roku, když nám vláda zavřela restaurace, bary a hotely.
Krátce na to jsem se setkali na virtuální snídani COT, kde jsem ho měl
v panelu, a kromě všeho možného jsem se dozvěděl, že připravuje knihu.

Vím o něm, že je jeden z mála, ne-li jediný v hospitality, kdo se skutečně zamýšlí nad tím, jak vede lidi a jak to dělá a jestli by to nešlo líp. A když na to přijde, tak to hned udělá.
V jeho podnicích jsem pak pracovně strávil nějaký ten večer i ráno a vzpomínám si, když jsem ve Čtyřech pokojích řekl servírce poté, co mi přinesla fantastické vejce Benedikt, že její filtrované kafe je tak trochu za trest.
Okamžitě mi nabídla, že blízko je kavárna, kam mi skočí pro espreso, což jsem odmítnul a omluvil se, protože mě to zaskočilo.
Na to mi Honza řekl, že se tam prostě chovají k hostu, jako kdyby byl
u nich doma na návštěvě a já jsem pochopil, že to, co tenhle týpek říká, není proklamace, ale fakt. A že si na to budu muset zvyknout.

Takže když jsem se dozvěděl, že píše knihu o vedení lidí, bylo mi jasné,
že ji musím přečíst. A to jsem ihned udělal.

Jeho kniha začíná tím, čím končila před osmi lety moje patnáctiletá ředitelská práce v jednom z největších řetězců. 

Že šéfové jsou největší překážkou skvělé práce a že šéfovství je zastaralé. Že se ve společnosti za posledních dvacet let změnilo úplně všechno. Kromě role šéfa. A že takovým šéfem už být nechci. 

No a taková nakládačka je ta kniha od začátku do konce, takže jsem jí přečetl za jeden den. A kus noci.

Myslím si, že neznám ani jednoho šéfa, majitele firmy nebo generálního ředitele (a že jich znám nejmíň dvě tisícovky), kterému bych mohl říct – tu knihu nečti, nepomohla by ti.

I když mám u každé kapitoly nějakou poznámku a někde i odlišný názor a za některé mohou mé zkušenosti s vedením lidí v rovníkové Africe
a na ostrovech v Indickém oceánu, uvědomil jsem si, v čem je kniha přínosná pro každého šéfa v pohostinství. 

Nutí vás nevybíravým způsobem vystoupit z rutiny a stereotypů
a jedině díky tomu můžete být schopni absolvovat jakoukoliv transformaci. 

Že tradiční šéfovství je v prdeli, jsem si uvědomil právě v Africe, když jsem na pracovních smlouvách viděl data narození 2000 a přicházel na to, že řetězcové standardy mohou být maximálně tak inspirací. 

Lidi potřebují k růstu víc než jen instrukci. Rozhlédněte se a zjistíte, že model psychopatický šéf, který všechno zná a ví nejlíp už přitahuje maximálně tak v politice, protože tam ještě mají volební hlas starší ročníky.

Zkrátka, knihou profrčíte, jak nocí v baru a ráno, místo kocoviny, vám bude jasné, že existuje lepší cesta než každému říkat, co má dělat a že ji nesmíme přestat hledat. O tom bych si s Honzou ještě někdy docela rád promluvil. 
 
Knihu koupíte na jeho e-shopu a ten včetně recenzí také najdete, když si dáte název knihy do Googlu.